O zelenině
Za zeleninu považujeme listnaté nebo dužnaté části některých rostlin – kořeny, bulvy, hlízy, cibule, listy, zdužnatělá květenství, plody, semena, řapíky – používané ve výživě obyvatelstva syrové nebo různě upravené a to pro přímý konzum nebo jako surovinu pro průmyslové zpracování (konzervování, sušení, mrazení). Je to početná skupina pěstovaných, velmi zřídka planě rostoucích, druhů rostlin. Převážně jsou to byliny jednoleté, nebo dvouleté, zřídka vytrvalé, náležející do různých botanických čeledí. Rozmanitý je i jejich původ, mnoho druhů pochází z oblastí kolem středozemního moře, z Dálného východu, Malé a Střední Asie a z Číny. Počínaje novověkem se v Evropě rozšířily i četné druhy americké. Na světě se jako zelenina využívá kolem 1 200 rostlinných druhů, patřících asi do 80 čeledí, hodně jsou zastoupeny miříkovité, bobovité, brukvovité, tykvovité, hvězdnicovité a merlíkovité. V Evropě se pěstuje přibližně 150 druhů zeleniny, v České republice asi 50 druhů (pro trh asi 30 druhů).
Stručná historie pěstování zeleniny v tradičních oblastech ČR
Lze se domnívat, že prehistorický člověk jako potulný lovec a sběrač rozličných rostlin a jejich částí se časem pomocí pokusů a získávání zkušeností naučil rozeznávat užitečnost těchto rostlin a možnosti jejich zužitkování ve své stravě. Tak byly původně poznány rostlinné druhy , které dnes zařazujeme mezi zeleninu. Postupem času člověk tyto rostlinné druhy více poznával a poučil se, že mají odlišné požadavky na pěstování a uchovávání než jiné druhy, které dnes řadíme k polním plodinám.
V dávném starověku u vyspělých národů, jako např. Římanů a dalších expandujících na naše historické území, vznikaly speciálně ošetřované zelinářské zahrady. Již římský publicista Publius Vergilius Maro (70 – 19 př. Kr.) ve svém spise o povznesení zemědělství popisoval římské zeleninové zahrady, ve kterých se pěstovalo zelí, mrkev, česnek, hlávkový salát, mangold, šťovík, okurky a další. Římané byly velkými labužníky, a proto vymýšleli nejrůznější recepty pro chutnou úpravu a konzumaci zeleniny. Do našich krajů se zelenina dostala prostřednictvím římských legií a také prostřednictvím šířícího se křesťanství – přes kláštery některých řádů, apod.
Na rozvoji a kultuře pěstování zeleniny v našich zemích se mimo jiné zasloužili řeholníci benediktini (10. století n.l.), kteří ve svých řeholních regulích měli heslo: „Modli se a pracuj“. Velkým propagátorem pěstování zeleniny byl také římský císař Karel I. Veliký (742 – 814) , který ve svém spisu uváděl 73 plodin , které měly být obecně pěstovány – z toho necelé dvě desítky druhů zelenin.
Řada zeleninových druhů byla známa dříve než jsou vůbec písemné historické záznamy. Jedním vůbec z nejstarších nálezů v Evropě byl nález dobře zachovalých česnekových rostlin (cibulovin) v eneologických nádobách u Kyjova na Moravě ( 5. – 4. tis. př. Kr.). Početné nálezy jsou však z archeologických výzkumů u Mikulčic z období Velkomoravské říše ( 9. až 10. století po Kr.). K nejstarším druhům zeleniny u nás patří (2.st. po Kr.) křen a zelí , jehož hlavními pěstiteli a šiřiteli byli Slované. Zeleninová strava bývala již v těch nejstarších dobách součástí venkovské lidové kuchyně.
V průběhu 18. století dochází k rozvoji pěstování zeleniny. Nejen že se plochy pěstované zeleniny zvětšovaly , ale docházelo i k zušlechťování stávajícího sortimentu odrůd a pěstovaných druhů. Z těchto dob se tradují základy rodinného šlechtění některých druhů zeleniny. Bylo to způsobeno především mimořádně dobrými pěstitelskými podmínkami v řadě našich tradičních pěstitelských oblastí i rostoucí obliba zeleniny u městského obyvatelstva. O zeleninu z Čech a Moravy byl zájem i v zahraničí. Pěstování zeleniny v historických zemích ČR mělo svoji tradici. Plotištské zelí (hradecké), Dobrovodské zelí (původně Pourovo), Všetatská cibule a Malínský křen či okurky tzv. Mladoboleslavské salátnice reprezentují tehdejší i současné významné pěstitelské oblasti v Čechách – Mladoboleslavsko, Polabskou nížinu a okolí Kolína, Nymburka, Kutné Hory a Čáslavsko a Chrudimsko – celer Nerez. Další tradiční oblastí je Mělnicko a Litoměřicko. Na Moravě se jednalo zase o tradiční Znojemské okurky, Ivančický chřest, Bzenecký česnek a pěstitelské oblasti v okolí dolních toků Svratky a Svitavy a oblast dolního toku Moravy. Na středním toku Moravy to potom byly oblasti okolo Olomouce, Přerova a Kojetína. Zejména okolí města Olomouce bylo známo svými zelináři, kteří zásobovali zeleninou i celou severní část Moravy. Známé jsou zde vyšlechtěné odrůdy cibule Obrovská žlutá, Hanačka a Růžena, z rajčat pak odrůda Hanácké nejrannější a mrkev Přerovská podlouhlá. Ke vzpomenutým oblastem je třeba přičíst i oblast plzeňské pánve a tradiční odrůdy jako Křimické zelí a mrkev-karotka. Dnes již méně známá oblast českobudějovická si však zaslouží pozornost pro krajovou odrůdu cibule, dále Vodňanské zelí, Veselské zelí nebo Klokotské zelí (Táborsko).
K doplnění informací o historii a tradici pěstování zeleniny v ČR je však třeba připomenout, že tradice pěstování různých druhů zelenin v našich historických zemích zakotvila i ve folkloristických zvyklostech mnohých pěstitelských oblastí. Tak například v Polné na Jihlavsku jsou od roku 1957 každoročně každou druhou neděli v měsíci září pořádány tradiční slavnosti, tzv. mrkvová pouť. V Hořovicích v Čechách probíhají začátkem října tradiční cibulové jarmarky. Na Moravě na Slovácku zase bývaly česnekové slavnosti , které se v poslední době pořádají na zámku v Buchlovicích. V mnohých vesnicích na Královéhradecku zase bývaly společné ochutnávky kysaného zelí a lidové slavnosti, které se postupně obnovují. V současné době mnohé tyto zvyky zakotvily v tradicích krajů pod jinými akcemi, jako jsou např. podzimní zahrádkářské výstavy a slavnosti. K nejvýznamnějším patří zejména výstavy Země živitelka v Českých Budějovicích, Zahrada Čech v Litoměřicích a Podzimní Flora v Olomouci. V této souvislosti je nutné zmínit také akce pořádané samotnými pěstiteli, jako jsou například Slavnosti cibule v Račeticích, Rajské dny v Hlavenci a Slavnosti chřestu v Hostíně u Vojkovic. Zeleninové druhy jsou vzpomínány také v mnoha lidových písních a pořekadlech, což svědčí rovněž o tradičním pěstování a oblibě zeleniny v našich historických zemích.
